Jak rozpoznat vyhoření? Signály jsou s námi i několik let, lidé je ale nevnímají, říká terapeut

Kvůli depresím a úzkostem se každý rok ztrácí dvanáct miliard pracovních dní. Ušlou ztrátu v produktivitě Světová zdravotnická organizace odhaduje na jeden bilion dolarů. Duševní zdraví je s pracovním výkonem úzce propojené a jedno bez druhého nemůže být.

Práce dává lidskému životu smysl, lidé jsou za své úsilí odměňováni, práce jim poskytuje stabilitu i potřebnou rutinu. Lidé díky práci mohou budovat vztahy, zažívat úspěchy a být součástí komunity. Jenže dlouhodobá nálož práce a stresu, napjaté vztahy mezi kolegy nebo nepříjemné pracovní podmínky mohou zapříčinit vážné duševní potíže. Uznání okolí a pocit sebenaplnění zase mohou některé lidi přivést k závislosti na práci.

Podle odhadů psychiatrů vykazuje intenzivní příznaky syndromu vyhoření asi pětina české populace. Mezi nejrizikovější profese z hlediska syndromu vyhoření patří učitelé, u nich se každý druhý cítí být vyhořením ohrožený. Náročný stav spjatý se stresem, vyčerpáním a tlakem na pracovní výkon se ve velkém týká také lékařů, policistů a manažerů. Je častější u rolí, kde je třeba nést odpovědnost a pracovat s lidmi.

Terapeut a kouč Tomáš Zetek říká, že většina pracovních problémů je spjatá s lidmi. „Často řešíme vztahové problémy v týmu, konflikty a jak se vzájemně lépe pochopit. Koučováním pomáhám rozklíčovat problémy ve vztazích mezi šéfy, mezi týmy i mezi různými divizemi, obchodními partnery nebo spolumajiteli firmy. Když se vztahy neopečovávají, tak se postupně zanesou a lidé si přestávají rozumět. Jeden se typicky cítí nedoceněný a druhý má zase pocit, že všechno visí na něm,“ vysvětluje.

Sám Tomáš Zetek začal budovat úspěšnou kariéru v korporátních marketingových týmech. „Žil jsem podle svého předobrazu a ideálu, který jsem ale tehdy nevěděl, že v sobě mám. Záleželo mi na práci, výkonu, úspěchu a finančním zajištění. Viděno zpětně jsem byl hodně mimo sebe. Nevšímal jsem si signálů už dlouho před svojí životní krizí,“ vypráví svůj příběh bývalý manažer.

Každodenní stres mu před 10 lety změnil život. Během jednoho roku se mu zbortilo manželství, práce i zdraví. „Až na hematoonkologii jsem si uvědomil, že úspěch nemusí dlouho trvat. Bylo to jako procitnutí,“ popisuje svoje pocity. V práci sice musel skončit, díky včasnému odhalení nemoci si nenese žádné dlouhodobé následky. „To, že jsem byl blízko vyhoření, mi došlo, až když jsem z práce odešel. Měsíc jsem jen spal, neměl jsem chuť nic dělat a byl jsem hodně vyčerpaný. Práce mi kromě zdraví vzala i sebehodnotu. Tu jsem ale do ní sám uložil,“ vysvětluje terapeut.

Hledat smysl ve své práci občas znamená dát výpověď

Manažeři mívají podle kouče často pocit, že se své práci musí donekonečna přizpůsobovat, místo aby našli roli, která jim bude sedět. „Pro spokojenost v práci je důležité vědět o svých silných stránkách a využívat je. Jen tak člověk jen nevydává energii, ale je i nabíjený tím, co ho baví. Někdo potřebuje organizovat a mít přehled, někdo je zase rád kreativní a často improvizuje,“ přibližuje Tomáš Zetek.

Jak najít v práci to, co mě nabíjí? Jsou to všechny úkoly, kterým se člověk věnuje s chutí a vidí v nich smysl. „Často vidím, že si sami zakazujeme chtít život na míru a rveme se do škatulek pracovních rolí. Už jen to vědomí, že je možné si s nastavením hrát a mluvit o tom, co potřebujeme jinak, je blahodárné. Každý by měl zjišťovat, co mu v práci vyhovuje a co potřebuje. Zbytečně se zatěžujeme nároky na přesnost a život bez chyb,“ míní terapeut. Chyby a omyly podle něj patří k pracovnímu životu, lidé by tak měli opustit častou představu, že vše musí zvládnout napoprvé, zapadnout, být spokojení a nic nezpochybňovat.

Podle terapeuta lidé často mylně očekávají, že jim bez většího úsilí spadne jejich vysněná pozice do klína. „Ať chceme nebo ne, neseme zodpovědnost za vlastní život. Nemůžu proto čekat, že mi šéf nadesignuje pozici, která mi přesně sedne, pokud do toho nevložím vlastní energii. Nejhorší je s nespokojeností nic nedělat a zahnívat v ní,“ říká. Co se týče smyslu práce, je podle něj potřeba znát odpověď na otázky, proč se práci věnuji, k čemu to je a co to přinese. „Někdy je dobré si uvědomit byť jen to, že svoji práci dělám, abych zaplatil hypotéku. I s tímhle smyslem můžu nějaký čas fungovat,“ dodává Zetek.

Vyhoření může i pomoct.
Člověku se změní svět

Jak sám Tomáš Zetek říká, náročná životní krize mu pomohla zcitlivět a zlidštit. „Dřív jsem byl hodně natvrdlý a namyšlený, změnilo mě to k lepšímu,“ hodnotí. Ačkoliv zaměstnání v korporaci vyměnil za volnou nohu a místo marketingu pomáhá svým klientům terapiemi a byznysovými konzultacemi, stav vyhoření prožívá znovu, i když ne v takové intenzitě. „Prožívám podobné pocity, akorát teď už jsem vybavenější. Víc se znám a vnímám lépe svoje emoce, vím, kdy mám odpočívat, co řešit a co ne. Jsem pozorný vůči svému tempu,” popisuje Tomáš Zetek.

Kdy je třeba vyhledat pomoc?

Terapeuti se shodují, že se jen výjimečně ve své praxi potkávají s klienty, kteří chtějí terapii spíše preventivně. „V takových případech je ale nalezení problému a jeho možného řešení poměrně rychlé. Mnohem častější jsou bohužel situace, kdy člověk potřebuje urgentně hodně pomoci,” shrnuje Tomáš Zetek. Lidé mají podle něj stále zažité přesvědčení, že terapie je selhání. Když ale nechají své problémy zajít dál, většinou bývá pocit selhání daleko intenzivnější a hlubší. „Varovným signálem, že je potřeba oslovit odborníka, může být dlouhodobý nedostatek chuti cokoliv dělat. Když vše zhořkne, člověk není ve své kůži, nepomůže odpočinek, jít do přírody ani ubrat na tempu. Když takový stav přetrvává a třeba se i zhoršuje, je potřeba to řešit,“ popisuje terapeut.

Každý den se věnujte i sobě. Pokud máte potíže najít si volnou chvilku, naplánujte si ji do kalendáře. „Udělejte si okýnka v diáři pro sport, hraní na počítači, poslouchání hudby, kreslení nebo cokoliv, co vám dělá radost a kdy dobíjíte síly. Tato aktivita by neměla být vyčerpávající, ale odpočinková, neměli byste se do ní nutit a měla by vám dělat dobře. Ideální je, aby během ní nešlo o výkon. A myslete na to, že i 5 minut denně pro sebe je pořád lepší než nic,“ říká psycholožka Katarína Pabištová.

A pokud máte pocit, že s nastavením hranic máte problém, anebo že vám práce přerůstá přes hlavu, zvažte i terapii. „Pár mých klientů sice na terapii řeší jiné věci, všímám si ale toho, že jim životem prostupuje nadměrná pracovní zátěž nebo mají sklony k workoholismu. Snažím se na to poukazovat a zrcadlit jim to, často jim říkám, že jim moc přeju, aby nemuseli narazit a zažít vyhoření nebo nějakou jinou obtížnou situaci,“ popisuje psycholog Richard Pabišta. Přetížení lidé často o své práci mluví a přisuzují jí velkou důležitost. Jejich myšlenky směřují spíš k povinnostem, k deadlinům, vlastním nárokům a k tomu, co by ještě měli udělat.

Lidi často probudí až prudký náraz do zdi

Psychologové se shodují, že jsou lidé vůči sobě často málo vnímaví. Lidé podle nich nejsou dostatečně citliví, aby odhadli, že se blíží vyhoření. „Hodně se potkávám s lidmi, které k terapii a řešení svých problémů přivedl až náraz do pomyslné zdi. Díky tomu si uvědomili, že je něco špatně,“ říká Tomáš Zetek. V situaci, kdy se lidem v životě otřásají základy – zdraví, vztah, rodina, práce –, velmi často zjišťují, co je pro ně důležité a o co přicházejí. „Život bez koníčků, zdravých vztahů a radostí nemůže být dlouhodobě naplněný,“ dodává Tomáš Zetek. Signály ale tělo a mysl vysílají už dlouho předtím, třeba v podobě nervozity a podrážděnosti. „To se může projevit třeba ve vztahu k partnerovi nebo k dětem, na které je člověk nevrlý,“ přibližuje terapeut Tomáš Zetek.

Kdy končí pracovitost a začíná workoholismus?

Závislost na práci je stejně závažná jako jakákoliv jiná. Jejím úskalím je zejména to, že bývá podporovaná a oceňovaná okolím – rodinou, kolegy a nadřízenými závislého. Pracovat déle občas potká každého, jak ale rozpoznat, že jsme na práci závislí? „Závislost je jednoduše tam, kde ztrácím svobodnou vůli. Když už si nemůžu pomoct, jsem k práci přikovaný a mám pocit, že za každou cenu musím pracovat, mám nejspíš problém,“ říká terapeut a kouč. Workoholici nejsou schopní vypustit, jsou neustále ve stresové pohotovosti, a tak se dostávají do začarovaného kruhu. Efektivní práce totiž vyžaduje spokojeného a odpočinutého člověka, aby jí věnoval dostatečnou pozornost a energii. „Práce je lákavá, protože je to únik sám od sebe, přestáváme vnímat sebe a nemusíme se zabývat niternými problémy,“ přibližuje odborník.

REKLAMA